/Jednou jsme seděli u svatého Víta v kostelní lavici. Oknem na nás sněžily barevné vločky. My už měli zakázaná všechna ostatní místa na zemi, jedině tady nás snad nikdo neuvidí a nenajde.
Drželi jsme se za ruce, spojité nádoby, jeho smutek se přelíval do mě, můj do něho, navždy jsme teď smutkem spojeni, oba ho máme v krvi.
To byla má svatba a žádná jiná už nikdy neplatí./

kampak ses ztratila
moje modrá obloho
zmačkanou duhou
ve výstřihu

že chci se chvíli smát
rozletům tvým když bráním
nahotou cokoli je k mání
kromě toho co chci mít

nesčetněkrát
umíš zářit v knoflíku
rozmazaně
potichu

spojená ústa milenců
neodpoví